Pan Václav Kosina, hokejový rodič dvou malých dětí, které hrají za břeclavské Lvy. 

V klubu máte v přípravce dcerku a syna nyní ve druhé třídě. Proč zrovna hokej?

To byl spíše nápad manželky. Už tu jednu dceru má - Dominiku Kocmanovou (brankářka týmu žen pozn. red.). Děti byly na zimáku a viděly tréninky, tak je to také začalo bavit a říkaly, že by to chtěly zkusit. Tak začaly.

Dělají děti ještě jiné sporty?

V době, kdy bylo všechno zavřené, tak co mohli dělat? Byli venku, jezdili jsme na kole, všechno možné. Ale když to bylo ještě otevřené, tak jsme zkoušeli plavání. Hokej je ale „prim“.

Okolo hokeje obecně panují předsudky ohledně jeho finanční náročnosti. Vy máte v klubu dvě malé děti. Souhlasíte s tímto názorem.

Jako rodič, když budu počítat i Dominiku, tak tři děti už je docela slušná částka. Výstroj a takové ty věci okolo. Nejsou to nějaké závratné sumy, ale rozhodně to znát je.

Myslíte, že je to horší nebo lepší než dříve? Teď se propagují různé projekty, které by tomu měly pomoci.

To popravdě nevím. Tyto záležitosti řeší spíše manželka. Ke mně se dostane až finální účet (dodává se smíchem).

A jak je to s časovou náročností? Celkem máte každý týden šest až sedm ledů, navíc musíte do Břeclavi dojíždět. Dá se to zvládat?

Ano, tak je to trošku náročnější, co se týče času. Já mám práci na turnusové směny, kdy jsem týden v kuse pryč mimo republiku. To to bohužel musí manželka zvládat sama. Když jsem doma, tak se dělíme. No a zatím se to snad nějak daří. Děti si ještě nestěžovaly, tak snad je to bude bavit co nejdéle.

Zúčastnil jste se také poslední dobrovolné akce, do které se klub zapojil. Řeč je o „Ukliďme Břeclav“, kdy jste se do uklízení zapojil velice poctivě. Je to zachycené i na videu od Lukáše Hrdličky, kdy stojíte po kolena ve vodě u starého mlýna a vypořádáváte se s nečistotou. Kdo to místo kousek od zimáku zná, ví jak to tam vypadá. Jak vás to napadlo?

Když to vezmu úplně od začátku, na úvod proběhl nějaký ten proslov. Ukázalo se, kde se bude sbírat. No a všichni se rozprchli. Toto bylo jediné místo, kam se nikomu nechtělo. Navíc každý má tendenci hledět dopředu a nedívá se pod sebe. Jediné místo kam mě napadlo, tak dolů.

Voda se umyje, bahno taky, tak je to jedno. Navíc když jsem byl dítě, tak jsem tudy celkem často chodíval. Vzadu jsme i stanovávali a toho bordelu jsem tam vídával fakt hodně. To mě vadí a i to byl vlastně jeden z dalších důvodů, proč jsem tam šel.

Foto: Lukáš Hrdlička

Především pro děti a nakonec i rodiče to byl skvělý příklad. Přemýšlel jste nad tím tak?

Popravdě jsem nad tím tak ani nepřemýšlel. Já vlastně od malička učím děti k tomu, že příroda se musí udržovat čistá, protože jak se k ní chováme, tak nám to vrátí.

Je pravda, že tady ta akce tomu pomohla, že děti viděly co se má sbírat a co vlastně do té přírody nepatří. Od té doby, když jdeme s dětmi po venku, tak říkají „Lidi jsou prasata.Toto tady nemá být, tohle taky ne...“ Dokonce i samy od sebe třeba vezmou ten bordel a odhodí ho do koše. Což mě docela fascinuje, že to tak vzaly. To je paráda. Jsem na ně za to hrdý.

Když se přesuneme k tomuto také často diskutovanému tématu, tedy vliv rodiče na mladého sportovce, jak to vidíte?

• Podporujete před dětmi vždy názor trenéra?
• Zapojujete se do „tzv. vlastního trénování“ například v autě po cestě nebo z tribuny přímo pří zápase/tréninku

Kdyby se jednalo o jiný sport, dejme tomu třeba plavání, které jsem dělal. Ano, dokázal bych třeba říct nějakou výtku, ale od toho mají trenéry, aby je vedli oni. Oni by měli vědět, jak to má být.
Kdybych to třeba hrál závodně i já, tak bych se tomu možná věnoval i víc, ale mně hokej jako takový nic neříká, takže to nechám na trenérech.

Nemám rád takové to hulákání z tribun, ať už je to na děti, trenéry, nebo někoho jiného.

Před dětmi tedy vždy podporujete názor trenéra, ikdyž byste s ním třeba nesouhlasil?

Já si k tomu třeba řeknu svůj názor, ale většinou to spíš nechávám tak...

Zmiňoval jste plavání. Jste sportovec (aktivní)?

Kdysi dávno jako děcko jsem trochu plaval.

A teď? To už vůbec ne. Z časových důvodů. A když se na mě podíváte, tak to asi vidíte. Takže jenom děti. (směje se)

Chodíte se s dětmi dívat na seniorský hokej v Břeclavi? Dominika chytá za ženy, jsou tu i muži.

Manželka sem tam jo, ale abych pravdu řekl, tak já na to nemám čas.

Chodí i s dětmi, aby viděly jak to třeba může v budoucnu vypadat.

Nyní nemusíte spěchat s odpovědí a určitě se nebojte být upřímný.

Jaká by byla jedna věc, která se Vám na břeclavském hokeji nelíbí?

Je fakt že jedna věc, která mě dřív fakt vytočila. Ne skrz mě, ale skrz syna. To byly ty letní tréninky a ty tréninky byly časově pohyblivé. Dostal jsem od manželky čas, kdy dovézt Matyho na trénink. Přišli jsme sem 15-20 minut před začátkem a zjistili jsme že ostatní už trénují. Malý brečel v šatně, že chtěl trénovat a bylo mi řečeno, že časy se změnily někdy ráno. Já nemám ten čas, abych seděl na internetu a studoval rozpisy. Teď je to tak, za hodinu je to jinak. To byla věc, která mě minulý rok vytočila. Rodiče si to musí časově nějak zařídit, zorganizovat i vzhledem k ostatním věcem. Občas to není jen tak.

Vnímáte tedy současnou členskou sekci, jako pomoc?

Tak to popravdě nevím. Tady ty věci má pod palcem manželka. 

A nějaká věc, která se Vám naopak líbí?

Líbí se mi že je tady Hlinka Cup. Když to řeknu hodně s nadsázkou, takový „zapadákov“ a jezdí sem světové týmy. To mě i docela zaráží. Říkám si, že ty lepší týmy by možná chtěly i lepší stadiony a tak...

To ano, Břeclaví prošli nejlepší hráči světa, jako například Pastrnák, Crosby, Ovečkin a další. V osmnácti, když se ještě nevědělo jak slavní budou, tu hráli.

No právě. Je to fajn, ale říkám si, že by si možná zasloužili lepší stadion. Třeba i tady.

Já jsem tu byl na ledě ještě jako dítě a od té doby se to pořádně nezměnilo. Mantinely třeba...

A přijdete se letos podívat na reprezentační zápasy?

Pokud děti budou chtít, tak určitě ano.

Je něco, co byste vzkázal ostatním rodičům malých hokejistů a hokejistek?

No, ono je to těžké. Každý rodič to bere trochu jinak. Každý k tomu má jiný vztah.

Řeknu to takhle. Když byly ty zimní tréninky v Mikulově, opravdu jsem nemohl z jednoho rodiče. I přes to, že dítě tam mělo trenéra, tak on stál vedle mě a řval na to dítě. Opravdu mně to hrozně vadilo. Ne jenom, že mně řval do ucha, ale i že to dítě takhle deptá. To se pak ani nedivím, že se rodičům zakazují vstupy za mantinel, že musí na tribuny. A já to beru. Skrz takovéto lidi určitě. Zase na druhou stranu chci být poblíž, když dítě něco potřebuje.

Ono to není příjemné ani pro ty rodiče ostatních, kteří musí poslouchat řev jiných, ale i pro ty děcka je to deptající. Z jedné strany trenér, ze druhé rodič. Je jasné že poslouchají více vlastní rodiče, než nakonec trenéry. Trenér řekne jedno, rodič druhé a aby neměl peklo, tak poslechne rodiče. Pak to do něho jde ze dvou stran a co je to správné?

Já jsem takový ten tichý typ, co si sedne a dívá se. Neřeším to nahlas, ani doma u televize když hraje hokej, ani na zimáku. Ono to ve finále stejně nepomůže...

Mockrát děkuji za rozhovor.

Taky děkuji