Jakub Klimovič, člověk, který stál u zrodu současného břeclavského hokejového klubu, jak ho známe nyní. Sám si v dresu Lvů zahrál jako hráč, dlouhá léta vedl naše hokejisty napříč všemi kategoriemi i jako trenér. Nyní zastává pozici, která pro veřejnost není tak viditelná, avšak bez které by náš klub nemohl fungovat. Na nejvyšším křesle vedení zastává funkci předsedy klubu HC Lvi Břeclav.

První otázkou se vrátíme do minulosti. Jak jste se k hokeji dostal?

"K hokeji jsem se dostal jako spousta jiných hráčů, prostřednictvím mých rodičů, kteří mne od malička vedli ke sportu. Především můj otec. Od malička jsem hrával souběžně hokej (HC) a fotbal (Poštorná). Někdy kolem mých 12 let, kdy sport vyžaduje již vyšší specializaci a tréninkovou zátěž, jsem se musel rozhodnout, kterému sportu se budu v budoucnu věnovat a já se rozhodl pro hokej. Bylo to díky vyšší kvalitě tehdejších hokejových trenérů, přestože se tehdy v Poštorné hrával fotbal na nejvyšší úrovni."

Ve své aktivní hráčské kariéře jste hrával v nejvyšší české dorostenecké i juniorské lize. Mezi seniory jste pak oblékal dresy druholigových týmů, kdy ten poslední byla Břeclav. Proč zrovna Břeclav a co vás přimělo zůstat tu?

"Protože jsem Břeclavák. Já jsem byl díky hokeji od svých středoškolských let mimo svůj domov. Nakonec jsem se však z Olomouce kvůli hokeji vrátil zpět domů, avšak ne za aktivní hráčskou kariérou, ale za rozvojem břeclavského hokeje."

Když jste přecházel ze standartní „role“ hráče, stal jste se trenérem. Kdy přišly první myšlenky trénovat děti?

"Trenérem jsem se stal ještě v době mé poloprofesionální hráčské kariéry. Můj bývalý trenér extraligové juniorky Olomouce mě oslovil, zda bych mu nechtěl pomáhat jako asistent trenéra. Tehdy mě to velmi potěšilo a odstartovalo mou trenérskou kariéru. Také jsem v té době začal studovat Fakultu tělesné kultury v Olomouci, což šlo ruku v ruce. Následně jsem získal trenérskou licenci "C" a za rok jsem pokračoval ve studiu trenérské licence "B", kterou mám nyní. Lze říct, že tehdy jsem se rozhodl, že bych se chtěl hokeji věnovat z pozice trenéra."

V Břeclavi jste se následně v rámci hokejového prostředí rozvíjel i nadále a nyní jste přebral vedení klubu. Představoval jste si tak svoji buducnost?

"Abych byl upřímný, tak mě v minulosti nenapadlo, že se bych se věnoval hokeji jako funkcionář. Měl jsem vždy blíž spíše ke sportovní stránce fungování hokejového klubu. Do Břeclavi jsem se vrátil zprvu také především jako trenér a hráč. Před 10 lety jsem se stal součástí vzniku nového oddílu HC Lvi Břeclav z.s. U zrodu současného HC stál tehdy kolektiv zapálených rodičů, některých hráčů a trenéři HC. Tento tým společně dosáhl vybudování klubu do současné podoby. Já jsem se podílel na jeho postupném vzestupu především v oblasti sportovní koncepce jako metodik klubu. Následně jsem se stal členem výkonného výboru a postupně jsem se z pozice hospodáře a tajemníka posunul až na post předsedy klubu. Nebyla to však má ambice. Bylo to přání členské schůze, tedy členů, kteří se starají o fungování klubu."

Když se přesuneme k současnosti, kdy se můžete pyšnit významnou funkcí předsedy celého klubu. Jaký byl začátek v nové pozici?

"Necítím se tak, že bych se pyšnil pozicí. Jak jsem zmínil, byla to vůle členů nejužšího vedení. Začátek v pozici nebyl ničím výjimečný krom spousty administrativy, kterou bylo potřeba vyřídit a kterou je bohužel zatížen i svět sportu mládeže. Funkci jsem převzal od končícího předsedy pana docenta Raclavského, se kterým jsem 10 let úzce spolupracoval, takže jsem měl většinu věcí zažitou. Ale především zde vše dlouhodobě funguje, takže já jsem pouze navázal na práci mého kolegy a předchůdce. Navíc klub jsem převzal ve výborné kondici ekonomické i sportovní. Samozřejmě lze zdůraznit, že s funkcí souvisí i větší odpovědnost."

Od minulé sezóny již netrénujete ani nehrajete, bylo nezbytné skončit nebo to bylo spíše vaše volné rozhodnutí?

"Dá se říci, že obojí. V první řadě se moje rodina rozrostla o dvě děti. Máme s manželkou dvouletého syna a tříměsíční holčičku. Děti nám dělají radost, ale je to i spousta práce. Já chodím do zaměstnání, takže následně se chci na prvním místě věnovat rodině a až dětí spí, tak je na řadě hokej. I tak věnuji spoustu času hokeji na úkor rodiny. Bohužel práce předsedy vyžaduje spoustu úkonů, které nejdou vidět, ale jsou časově zatěžující. Na práci trenéra a vlastní hraní již přes den není prostor. Moje záliby tak musely jít stranou."

Klub je na rozdíl od dřívějších let stabilizovaný a může se poměrně v klidu rozvíjet, je to tak? A jak moc bylo obtížné dostat se do této fáze?

"Ano, již jsem zmínil, že klub je stabilizovaný po ekonomické i sportovní stránce. Je to zásluha předcházejícího vedení klubu a jeho dlouholeté práce. Také díky vstřícnosti našich partnerů, bez kterých bychom fungovat nedokázali. Na prvním místě náš největší podporovatel Město Břeclav, dále pak Národní sportovní agentura (dříve MŠMT), naši sponzoři, Jihomoravský kraj a Český svaz ledního hokeje. Díky dotacím, příspěvkům od našich partnerů a hráčským příspěvkům dokážeme vytvářet našim hráčům a hráčkám odpovídající sportovní podmínky, ve kterých se mohou rozvíjet a dosahovat kvalitních sportovních výsledků a úspěchů.

Musím říci, že to stálo spoustu času a práce předcházejícího předsedy a dalších členů vedení, jehož jsem byl součástí a tato práce bohužel není nikdy doceněna. Na tuto otázku by stačil jeden samotný rozhovor. Pokusíme se veřejnosti tuto minulost a zrod našeho HC postupně zpřístupnit v sekci historie klubu na webových stránkách."

Minulá sezóna byla pro všechny opravdu specifická. Když to vezmeme čistě z pohledu managementu, co bylo největším problémem? A naopak dají se z této doby najít nějaké pozitiva?

"Jedním slovem nevědomost. Oblast sportu byla v době vrcholu pandemie Covid-19 naprosto paralyzována. Nevěděli jsme, co bude zítra. Zda nás zavřou anebo kdy opět budeme moci začít sportovat. I když nám s výkladem nařízení vlády a ministerstva zdravotnictví o omezeních při sportu pomáhala ČUS, tak přesto jsme byli neustále nuceni sledovat situaci a být připraveni na cokoliv a často měnit plány a koncepce. Navíc lední hokej jako indoorový sport byl dlouho pozastaven. Déle než ostatní sporty. Nemohlo se trénovat v halách. Snažili jsme se pro naše hráče vytvářet podmínky ve venkovních prostorech. Dokonce jsme část sezóny absolvovali na venkovní ploše v Mikulově. Je ale jasné, že hokejisté potřebují kvalitní přípravu na ledě a tu jsme jim venku prostě vytvořit nemohli. Snažili jsme se vést alespoň online tréninky a pak suchou přípravu.

Jako pozitivum bych vyzvedl komunikaci s hráči a rodiči přes náš interní klubový členský systém. Dokázali jsme komunikovat online, trénovat online. Také se zlepšila naše komunikace ven z klubu směrem k rodičům nejen přes systém, ale i webové stránky a sociální sítě. Také ochota našich trenérů pracovat ve značně ztížených podmínkách. Moc pozitiv se však najít z této doby nedá."

Za předpokladu, že sport již bude fungovat v normálním režimu, co nyní berete jako prioritu, třeba i z dlouhodobého hlediska?

"Abychom se vrátili z hlediska sportovní stránky fungování klubu do stavu před pandemií. Tehdy jsme byli na vrcholu sportovního růstu. Měli jsme stálý nárůst počtu našich členů. Dařil se nám nábor do hokejové přípravky. Nyní se musíme vypořádat s tím, že spousta rodin v době pandemie žila více pohromadě. Rodiče měli na děti víc času, netrávili víkendy na zimním stadionu a nebyli přes týden ve spěchu, aby stihli hokejové tréninky svých dětí. Bylo to jistě pohodlnější. Na druhou stranu, sport je pro zdravý vývoj dětí nezbytně důležitý a v naší hokejové koncepci je všestranný rozvoj sportovce. Musíme jim tedy svou dobrou prací a přístupem ukázat, že stojí za to se k hokeji a vše co sebou přináší, zase se vrátit. Myslím, že je to však současný problém většiny sportovních oddílů."

Jako jedno z mála měst této velikosti máme všechny mládežnické kategorie, mužský i ženský seniorský tým. V kategoriích 6. až 9. třídy dokonce hrajeme nejprestižnější možné soutěže, tedy tzv. „hokejové třídy“. Co vidíte jako klíč úspěchu dostatku hráčů, především pak dětí?

"Řekl bych, že se jedná o jeden z našich největších sportovních úspěchů. Mít úplně všechny hokejové kategorie, byl před 10 lety náš tajný sen, který se nám podařilo naplnit. Hrát tzv. hokejové třídy v mládežnických kategorií je maximum, čeho lze jako klub naší velikosti, dokázat. Jedině, že bychom vyhráli v kategorii 7. či 9. tříd republikové mistrovství. Klíč k tomuto úspěchu vedl přes kvalitní práci našich trenérů v oblasti náboru až po samotnou všestrannou sportovní přípravu se začínajícími hokejisty a hokejistkami. Také podmínky pro sportovní přípravu jsou u nás na vysoké úrovni. Zázemí je vynikající, sportovní příprava všestranná. Je to práce dlouhodobá. Dokázali jsme rodiče přesvědčit, že sport a především hokej, jak ho děláme my, dává smysl a je pro jejich děti dobré, aby svůj volný čas trávili v našem klubu. Máme pozitivní zpětnou vazbu. Naši odchovanci dosahují vynikajících úspěchů i v jiných sportovních odvětvích, než je lední hokej. Je to odraz naší komplexní sportovní přípravy."

Nyní se Vás jako předsedy klubu zeptám, co upřímně vidíte jako největší současné pozitivum, a naopak negativum našeho klubu.

"Velmi těžká otázka. Pozitiva se hledají snadněji. Netuším, zda se dá vypíchnout nějaké největší pozitivum. Já si nesmírně vážím toho, že máme všechny hokejové kategorie od hokejové přípravky přes žáky, juniory až po muže a ženy. Vážím si oboustranně fungující spolupráce s našimi partnery, bez kterých jakýkoliv sport nelze dělat a již jsem je v rozhovoru zmiňoval. Také, že se k nám hlásí hráči z jiných klubů, že u nás chtějí hrát. Což je zásluha práce a výsledků našich trenérů a další osob, které se podílí na vytváření kvalitních sportovních podmínek pro hokejový růst hráčů a hráček. Fungující spolupráce s extraligovým klubem v mládežnických kategoriích. Fungující členský systém, prostřednictvím kterého komunikujeme s hráči a rodiči. Zkvalitnění komunikace přes webové stránky a sociální sítě.

Na druhou stranu si plně uvědomuji, že máme i své rezervy. Ve spoustě oblastí je potřeba se neustále zdokonalovat. Ne všechny naše rezervy jsou z nejrůznějších důvodů řešitelné. Přestože jsme komunikaci směrem z klubu zlepšili, i zde máme své rezervy. Reagovat na nenadálé změny, především při změně rozvrhu ledové plochy, chce často větší pružnost. V oblasti fungování nejvyššího managmentu se potýkáme především s časovou vytížeností. Výbor i členové nejsou profíci. Máme svá zaměstnání a vedení klubu děláme zdarma po práci. Nemůžeme některá rozhodnutí dělat ze dne na den. Také máme problém s rozvrhem ledové plochy. Vzhledem k počtu našich hráčských kategorií se velmi těžko vměstnáme v odpoledních hodinách na ledovou plochu, protože ve městě absentují sportovní třídy."

Na závěr bych vám rád dal prostor, je něco, co byste chtěl vzkázat čtenářům?

"Aby se vrátili zpět na sportoviště. Nejen hokejová, ale i ostatní ve městě. Aby byl sport opět součástí kulturního trávení volného času rodin s dětmi o víkendu. Dřív bylo běžné, že se chodilo na dospělý i mládežnický sport. Byly velké fanouškovské základny. Dnes vidíme při utkání dospělých prázdné tribuny na všech sportovištích, pokud se nejedná o přebor republiky. Byl bych rád, kdyby se nám na hokeji dařilo dlouhodobě budovat slušné kulturní prostředí, kde budou rodiče, hráči i fanoušci rádi trávit svůj volný čas. Věřím, že společně se nám to daří."