Ondřej Nedvěd s hokejem začínal v Břeclavi, kde si v 16-ti letech také odbyl premiéru v A-týmu. Procestoval Rusko v juniorské soutěži prestižní KHL. Nyní ho hokej živí a stává se známý na trhu v evropských soutěžích. Svalnatého vousáče mohli diváci vidět v zápasech loňské přípravy také v břeclavském dresu...

Jaká byla tvá cesta v mládeži?

S hokejem jsem začal v Břeclavi. Ve druhé třídě přišel k nám do školy Jirka Jochman, který lákal na hokej. Já začínal spíše s fotbalem, protože můj děda hrával ligu za Zbrojovku a trénoval tady, tak mě tlačil do fotbalu, ale hokej mě začal přitahovat víc. Byl rychlejší a líbil se mi...

V mládeži jsem hrával v Břeclavi, poté si mě přes výběry JMK vyhlédli trenéři z Brna, kam jsem následně šel hrát na 2 roky extraligu dorostu. Po těch dvou letech jsem šel zkusit extraligu juniorů do Znojma. Tam to ale, mým vlastním zaviněním mimo led, nedopadlo a tak jsem šel zpět do Břeclavi.

Za který klub jsi nastoupil poprvé mezi dospělými? Byla to až Břeclav v sezóně 2009/2010, nebo jsi zkušenosti sbíral už dříve?

Ano, bylo to až na domácím ledě tady v Břeclavi. Když jsem se z juniorky Znojma vracel zpět do Břeclavi, bylo to do A-týmu, který tenkrát hrál druhou ligu. Mně bylo 16 let, takže jsem do té doby nikde mezi dospělými nehrál ani netrénoval. V klubech které hrály nejvyšší seniorské, ale i mládežnické soutěže se to u tak mladých hráčů moc nedělalo.

Tvé první zahraniční angažmá bylo na blízkém Slovensku. Dokonce v mládežnické soutěži ligy MHL. Ta se popisuje jako mládežnická obdoba prestižní KHL. Jak jsi se poprvé dostal ke smlouvě v jiné zemi?

Na Slovensko do ruské ligy MHL jsem se dostal přes jednoho agenta. Tenkrát jsem za ním jel někam do Čech, tuším že to byla Česká Lípa nebo tak nějak. On mi to dohodil, domluvil mi že jsem mohl jít na try-out. A tam už to je vždycky stejný... Přišlo nás tam kolem stovky hráčů a nakonec nás tam zůstalo zhruba 25. Mezi nimi třeba Libor Šulák, co teď byl na mistrovství světa, Jirka Sekáč a další. Byla to super zkušenost, velká konkurence. Jsem rád, že to tak dopadlo. U try-outu člověk nikdy neví. Je to jen týden. Záleží, jak trenérům sedíš do koncepce. Je to velký tlak.

Tvé další kroky vedly do Budapeště, konkrétně do týmu Patriot. To už jsi musel řešit také jazykovou bariéru a ostatní věci s tím spojené. Jaké to bylo? Především zpočátku?

Ten slovenský tým zkrachoval. Byl to asi nějaký tunel. Do teď nám dluží peníze, které už asi nikdy neuvidíme. Nakonec to tak dopadlo i v té Budapešti...

Jazykovou bariéru jsem neřešil. Náš tým se skládal z Čechů a Slováků. Takže to tenkrát bylo v pohodě. Do teď odtud mám spoustu kamarádů, se kterými se vídáme.

Budapešť je krásné město. Jsem rád, že jsem tam mohl rok hrát. Byla to skvělá zkušenost. Sice jsem odehrál jen 19 zápasů, protože v prvním zápase s Karlovými Vary, které v té lize tenkrát také hrály, jsem si v první minutě urval rameno a půl sezóny jsem nemohl hrát, ale i tak na tu sezónu vzpomínám rád.

Dva týmy, za které jsi během sezón 2011-2013 nastupoval, tedy Tatranski Vlci a Pariot Budapest, oba hrály ve stejné lize „MHL“ mohl by jsi tuto soutěž trochu přiblížit? Jak již bylo zmíněno, jde o mládežnickou mezinárodní ligu na vysoké úrovni. Jak to funguje v takové soutěži a jejich týmech?

V těch týmech to fungovalo dobře. Všechno pro nás bylo připraveno na vysoké úrovni. Od trenérů, přes maséry, kustody, fitness trenéry... Na to, že nám by

lo 18-19, tak jsme dostávali, nebo aspoň zpočátku, v pohodě peníze. Projeli jsme celé Rusko. Moc rád na to vzpomínám. V tom věku to pro nás bylo super.

A k úrovni hráčů. Je to kvalitní soutěž. Ruská současná U20 teď byla z velké části právě odtud. Spousta hráčů se tam snaží dostat. Je to jen krůček od KHL.

Od nás z týmu se tam pár útočníků už tenkrát dostalo. Já byl na pár trénincích s áčkem, ale neměli zrovna zraněné obránce, abychom dostali šanci v zápase.

Dál tvé kroky vedly zpět do Břeclavi a odtud rovnou do Itálie.

Z těch týmů MHL jsem se vrátil do áčka Břeclavi. Byla to... jak to říct... no byla to chyba. Myslím to spíše z hokejového hlediska. Po té první sezóně v Tatranských Vlcích jsem dostal nabídku do první ligy, do Berouna. Já ale tenkrát chtěl zůstat v té MHL soutěži, protože jsem v tom viděl větší perspektivu, ale když se na to s odstupem času podívám tak v té době první liga by pro mě byla lepší.

Tu další sezónu v Budapešti jsem se vlastně zranil a žádná nabídka z první ligy už nepřišla, tak jsem šel do Břeclavi.

Během sezóny si mě na zápase, asi v Porubě, všiml nějaký agent, který mi volal, jestli bych v průběhu sezóny neměl zájem jít do Itálie. Bylo to všechno dost na rychlo. V pátek mi zavolal, v sobotu jsem odehrál zápas proti Vsetínu a v neděli už jsem odjížděl. Ale souhlasil jsem. Dost mě k tomu hnalo, když mi řekli, že to je tým na titul, který se nám nakonec povedlo získat. To byl velký zážitek, můj asi zatím největší v kariéře. Když jsme vyhráli celou soutěž, ty oslavy a všechno s tím spojené bylo super.

Na zápase druhé ligy si tě tedy vyhlídl agent?

Ano, v zápase za Břeclav. Volal mi nějaký agent, jestli nechci do Itálie, že mají jedno místo pro cizince. A jak jsem říkal do pár dnů už jsem byl v Itálii. Bylo to pro mě tenkrát velké neznámé, nikoho jsem tam neznal. Pak jsem tam narazil na trenéra Čecha. Jeho otec mě dokonce trénoval v Brně, tak to bylo fajn, že jsem tam měl aspoň jednoho Čecha.

Ten tým hrál nejvyšší Italskou ligu Pak se ale vyměnil trenér a jak to bývá. Když přišel Kanaďan, tak všechny cizince odjinud, než z Kanady, vyměnili právě za javorové listy. To tak je, když přijde kanadský trenér, tak tam chce mít svoje. Když přijde český, tak si s sebou přivede zas Čechy.

Po dvou letech, kdy jsem byl v česku, šel ten tým do mezinárodní Alpské ligy a hlavní trenér tam byl ten Čech, co byl dřív asistent a ten si mě zavolal zase zpět. A jak jsem říkal, český trenér, tak tam se mnou byli Češi. Třeba Radim Vrbata, za rok i Kamil Brabenec. To bylo fajn zahrát si s tady těma klukama, kteří prošli nároďákem. Bylo to super na ledě a jsou to dobří lidi.

Když se přesuneme k českým seniorským soutěžím. V roce 2014 jsi ve druhé lize oblékal dres Břeclavi a poté hned Hodonína. V rozhovoru pro web SHK jsi tenkrát řekl, že přestup mezi rivaly příliš neřešíš. Je to pravda, tedy že ti je jedno, jaký dres na sobě máš?

Určitě mi není jedno jaký dres oblékám. Byl to takový zvláštní pocit, když jsem přestoupil z Břeclavi do Hodonína a vracel jsem se sem na první zápas. Ale většinou se mi podařilo dát Lvům gól, tak to bylo fajn si proti klukům zahrát. Ale přestupy mezi rivaly se dějí i na vyšších úrovních, napadne mě třeba ve fotbale Sparta – Slavie a podobné jména, takže nějaký Hodonín – Břeclav, asi nikoho netrápí – dodává s úsměvem – pozn.red.

Jak jsi říkal, z Hodonína jsi šel zpět do Itálie, když si tě povolal ten český trenér. Další angažmá pak bylo v Německu.

S tím týmem v Alpské lize jsme první rok hráli play-off, druhý rok už ale ne a bylo to nějakou dobu dopředu jasné, že se nedostaneme. Tak jsem chtěl nějakou změnu, zahrát si vyřazovaní boje. Dostal jsem nabídku z Německa. Byl to sice tým ze 4. ligy, ale na postup. Já chtěl zase něco vyhrát. Hrát o titul. Tak jsem nabídku přijal. Nakonec se nám to povedlo. Postoupili jsme do vyšší ligy a tak jsem zůstal i další rok.

Tam už byla spousta Čechů s německými papíry, tak to bylo v něčem taky fajn.

Hokej je tvé zaměstnání, kterým se živíš? Jaký to je život a měnil bys?

Ano, hokej je moje zaměstnání. Nic jiného nedělám a určitě bych to neměnil. Jsem za to rád. Prošel jsem díky tomu polovinu světa, poznal zajímavé lidi a jiné kultury. Když se řekne Itálie nebo Německo, je to kousek, ale žije se tam přeci jen trošku jinak. Není to jen víkend. Žiješ tam s těmi lidmi, slavíš s nimi svátky. Teď jsem třeba měl kanadské Vánoce. Kvůli kovidu jsem se nemohl potkat s rodinou a tak si mě k sobě na Vánoce vzali Kanaďani. Tak jsem měl kanadské Vánoce, což bylo zajimavý a samozřejmě pěkný.

Dá se říct že to je život „pod tlakem“?

Tak trošku to je pod tlakem. Někdy na smlouvu čekáš, někdy to máš vyřešené po sezóně. Jak kdy. Teď už třeba smlouvu mám. Podepsali jsme to hned po sezóně. Já jsem mě štěstí, že jsem většinou v těch týmech zůstal dva roky, tak to bylo fajn. A to čekání, tak to je takový trošku stres, ale to k tomu patří. Co v životě není stres?

Už to tak neberu. Je na nás tlak celou sezónu, protože pro cizince v týmu jsou kvóty 2 nebo 4. Tak každý zápas musíme ukazovat že jsme ti rozdíloví...

Určitě to není pro každého tady to – abys čekal co bude nebo nebude, ale mě se to naštěstí vždycky vyplatilo, tak zatím nemám důvod to nějak měnit. Baví mě to, dělám to od mala, tak co bych na tom měnil? Dodává s úsměvem – pozn.red.

Za svoji hokejovou kariéru jsi procestoval svět. Která země na tebe udělala největší dojem? Pozitivní, ale třeba i negativní?

Procestoval jsem hodně zemí. Komplet Rusko, Maďarsko, Slovensko- tam jsem byl v Tatrách. To bylo krásné prostředí, které mi přirostlo k srdci. V Itálii ty hory a kultura byly ještě úplně o něčem jiném. Mám tam do teď spoustu kamarádů. Strávil jsem tam pět let, takže je to tam pro mě nejlepší, ať už vezmu povahu místních lidí nebo i jiné věci. Tým byl taky skvělý. Mám tam kluky, co určitě dojedou na svatbu, až budu mít. Prostě opravdu dobří kamarádi, se kterými jsem pořád v kontaktu.

A když se řekne „domov“, tak kde to teď nejvíc cítíš?

Určitě doma v Lednici. Tam mám domov a tam bych se chtěl jednou zpátky vrátit. A „druhý domov“ jestli to tak můžu nazvat, tak určitě v Itálii... Pět let je pět let. S některýma klukama jsem odehrál všech těch pět sezón.

Jak se na to dívají doma?

Od rodiny a mých nejbližších mám velkou podporu. Moje skvělá přítelkyně se mnou poslední roky žije v zahraničí a doma mi fandí celá rodina, ale kdybych měl vybrat tak největší fanynky jsou určitě mamka a babička...

Sezónu 2020/21 tě zpočátku přípravné fáze mohli diváci vidět na ledě v břeclavském dresu. Poté jsi odehrál dva zápasy za druholigový Hodonín a pak statistiky ukazují 21 zápasů v Itálii. V České republice se nižší hokejové soutěže nedohrály a většina hokejistů byla bez práce i svého milovaného sportu, jak jsi to měl ty?

Ano je to tak. Jsem rád, že mi tady kluci a samozřejmě vedení dovolí trénovat. Tam sezóna začíná obvykle kolem půlky srpna nebo i později. Tak jsem rád, že můžu být tady na ledě už dřív. Poté jsem šel do Francie. Popravdě už když jsem tu nabídku bral, tak jsem tušil že to nebude úplně ono. I skrz Francouštinu a tak dál... Bydlel jsem navíc na předměstí Paříže... Jak bych to řekl kulantně... bylo tam černo... hodně lidí, špína... vůbec se mi tam nelíbilo. Určitě jsou ve Francii hezké destinace, ale tato mezi ně prostě nepatřila. Pak mě děda onemocněl kovidem, tak jsem si to všechno spočítal a vrátil se domů. Byl jsem bez práce, ale absolutně toho nelituju, pomohl jsem doma jak jsem mohl a pak přišly nové nabídky.

Když jsem se vrátil tak jsme neměl kde hrát, tak jsem šel aspoň do Hodonína, který jsem měl kousek od domova, ale po dvou zápasech se tady všechny soutěže ukončily. Byl jsem tři-čtyři měsíce bez hokeje. Kdy jsem se jenom udržoval v rámci možností, takže běháním a tak různě. No a pak jsem se vrátil zpátky do Itálie, odkud přišla nabídka do toho druhého týmu jak jsem byl, kde jsme konečně udělali play-off, na které čekali snad šest let co hrají Alpskou ligu. Tak to bylo fajn.

V Itálii se normálně hrálo všechno. Dvakrát do týdne test a jinak se normálně jelo.

Jaké máš vyhlídky do budoucna? V hokeji i životě

Moc se nedívám do budoucna. To není můj styl. Samozřejmě něco v hlavě mám, na něčem pracuji. Co bude do budoucna mimo hokej. Ale zatím v hokejovém životě mám vyhlídky takové, že jsem podepsal smlouvu v Německu, kam s přítelkyní pojedu.

Děkuji za tvůj čas i odpovědi a přeji ti hodně štěstí v hokejovém i osobním životě.

Taky děkuji za příjemný rozhovor.