Tibor SEDLÁČEK: „Při zápase maturantů jsme naplnili zimák... Sezóny v EBEL lize zůstávají pěknou vzpomínkou...“ - Poznej Kádr #12 - HC Lvi Břeclav

První sport, se kterým malý Tibor Sedláček začínal, byl fotbal. Mladý sportovec však toužil dělat ještě něco dalšího a volba padla právě na lední hokej. „Bylo to i díky tomu, že můj bratranec, Dalimil Mikyska, hrál hokej, tak jsem se chodil na něj dívat a hrozně se mi to líbilo a chtěl jsem to vyzkoušet.“ Byl to tedy také současný jednadvacetiletý obránce Karlových Varů, který se zapříčinil o začátek hokejové kariéry svého bratrance. I když začátky v přípravce nebyly jednoduché. „Na prvním tréninku jsem furt padal a nešlo mi to, chtěl jsem tam ale být pořád. Nastoupil jsem do přípravky, kde nás trénovali pan trenér Sítek, Smyčka a Miklík.“ Vzpomíná Sedláček na své první kroky v hokejovém prostředí. V paměti mu také zůstávají turnaje, které byly mnohdy pro malé hokejisty velikým zážitkem. „Měli jsme spoustu turnajů v minihokeji, ale v paměti budu mít vždy turnaje v Přerově, když jsme museli jet vlakem a jeli s námi všichni rodiče, takže jsme měli pomalu jeden vagon pro sebe. Nejlepší zážitek, co mám z minihokeje je, když jsme jeli na turnaj do Brna bez brankáře, v kabině se do čepice vložily čísla hráčů, losovalo se a byl jsem vybraný já. Nikdy jsem v tom nestál, ale vždy jsem si to chtěl zkusit. Doteď nechápu, jak se to podařilo, ale vyhráli jsme zlatou medaili.“ Dodává se smíchem.

Dres břeclavských Lvů oblékal do páté třídy, poté spolu se svým dřívějším i současným spoluhráčem, Vojtěchem Svobodou, zamířil do blízkého Hodonína. V žákovských letech vzpomíná především na trenéry Tibora Helíska a Radka Křivinku, kteří ho v modro oranžovém dresu trénovali.

V mladším dorostu si v dresu Drtičů zahrál dokonce nejvyšší dorosteneckou ligu. „V mladším dorostu jsme hráli extraligu, kde jsem měl možnost si vyzkoušet zahrát proti velkoklubům.“ Po sezóně mezi elitními týmy mládeže přišly změny. V rámci střídavých startů odehrál pár zápasů v dresu Uherského Ostrohu, tato kapitola však neměla dlouhého trvání. „V Hodoníně ani v Ostrohu mi neseděl kolektiv, proto jsem neměl takovou radost z hokeje, jakou jsem dřív měl. Všichni mí kamarádi z hokeje, se kterými jsem chodil na základní školu v Břeclavi, hráli právě zde.“ Další kroky Tibora tedy vedly zpět do mateřského klubu, kde tou dobou kategorie dorostu hrála Rakouskou EBEL ligu. „Výlety do Innsbrucku, Salzburku a podobně byly naprosto super. Celkově zbytek tohoto roku byl skvělý, měli jsme super partu, protože jsme se všichni znali ze školy i přípravky.“ Vzpomíná na sezóny v břeclavském dresu, avšak v mezinárodní lize. Ta se hrála také v juniorech. Liga se ještě více rozšířila a svým pestrým obsazením začínala připomínat KHL. Krom Rakouska a České republiky se přidaly také týmy z Maďarska a Slovinska. Dlouhé výjezdy a „tripy“ však pro mladé kluky byly skvělým zážitkem i stmelením kolektivu. „Na tuhle ligu vzpomínám velmi rád, protože jsme jezdili po krásných stadionech, městech a byli jsme s klukama furt spolu. Tento rok v půlce sezony nás začal trénovat trenér Hrbatý, se kterým momentálně hraji za A-tým.“ Další rok se v Břeclavské mládeži už EBEL liga nehrála a juniorka Lvů nastoupila do první ligy. Pro nedostatek hráčů se však klub spojil s Hodonínem. První rok tento složený tým nastupoval pod dresem Lvů, další pod znakem Drtičů. „S klukama z Hodonína jsem se moc dobře znal, takže bylo super si spolu znovu zahrát. Byl zde asi nejlepší kolektiv, který jsem v mládežnických kategorií zažil a celkově na tohle období mám nejvíce dobrých vzpomínek.“ Málo který hokejista by se neshodnul, že dobrý tým je základ úspěchu.

Ještě v mládeži a na gymnáziu vzpomíná Sedláček na zážitek, který se poštěstí málokomu. Břeclavské gymnázium je známé tím, že profesoři mají hokejový tým, který na konci každého roku vyzve maturanty. S výjimkou Hlinkova memoriálu je to chvíle, kdy se břeclavský zimní stadion naplní nejvíce za celou sezónu. „Zápas maturantů proti profesorům z gymnázia je zážitek, na který budu vzpomínat ještě dlouho. Se spolužáky jsme si objednali jeden led týdně a trénoval jsem je, abychom mohli vyhrát. Profesoři jen málokdy prohráli, tak jsem chtěl, aby ta jedna z mála porážek byla i od nás. Na zápas došel skoro celý gympl a bubnovali, fandili, což bylo neskutečné, přestože jsme prohráli 6:7, bude to vždy jeden z nejlepších momentů.“ Není asi potřeba dodávat, kdo v hokejovém týmu studentů vyčníval a získal po škole pozitivní renomé. Léta v mládeži se však pomalu blížila ke konci a musel následovat přechod mezi dospělé. „Když jsem byl v posledním ročníku v juniorské kategorii, tak jsem měl docela obavy z následujícího roku, protože už jsem nemohl hrát za mládež, ale za muže. V hlavě jsem si říkal, že je to hustý, protože jako malý jsem chodil na každý zápas A-týmu a teď tady můžu hrát. Naštěstí jsem některé kluky znal, protože jsem dostal možnost si jít s nimi zatrénovat nebo občas šli s náma na trénink. V kabině jsem se po pár trénincích cítil v naprosté pohodě, protože kluci jsou skvělí a máme super kolektiv dle mého názoru. Vždy se těším do kabiny, až s klukama posedíme a pokecáme o různých věcech.“ Zmiňuje skvělou partu, která se v současném týmu vytvořila a která je pro Tibora, jako pro většinu sportovců, důležitá.

S příchodem do břeclavského áčka, stejně jako většinu týmu, ani mladého útočníka neminula otázka trénování mladých Lvíků. A po vzoru většiny svých spoluhráčů se i Sedláček přidal mezi trenérský tým. „Radim Lenkovič mi jednou v kabině nabídl, jestli bych si nechtěl zkusit zajít s ním na trénink, že bych mohl taky trénovat. Další den jsem šel na trénink pátých tříd a zalíbilo se mi to. Rozhodl jsem se toto léto udělat si trenérskou licenci. Byl jsem na pár zápasech i na soustředění v Brumovu a jsem s tím nadmíru spokojený, takže doufám, že to půjde skloubit s vysokou školou, protože bych se tomu rád věnoval i nadále.“ Přibližuje své vyhlídky do budoucna. „Doufám, že se situace co nejdříve zlepší, abychom už mohli zase trénovat a hrát zápasy tak jako dřív.“