Co všechno v hokeji zažil Marek Dora, který je aktuálně nejstarším a nejspíše také nejzkušenějším aktivním hráčem břeclavských mužů? Na jeho životní hokejový příběh se našeho obránce s číslem 18 ptala redakce A-týmu.

Začátky

S hokejem jsem začal v Popradu na Slovensku, kde jsem se také narodil. Táta nás, jak už to bývá, dal na hokej. On sám také dříve hrával, ale po juniorce skončil a šel na vysokou školu.

My se pak přestěhovali sem na jih Moravy, kde bydlela máma. V Břeclavi hokej tehdy byl v začátcích a táta začal trénovat mne  i mého o rok staršího bratra. Když to šlo, hrával jsem za oba ročníky. V Břeclavi jsme zůstali asi do mých 12-ti let a pak jsme šli hrát pryč. Já šel do Ytongu Brno, pak na Lužánky, dnes Kometa Brno. V Brně jsem byl i na střední škole. Studoval jsem stavební průmyslovku, kvůli hokeji to ale nešlo zvládat a proto jsem na ní byl pouze jeden rok... Chyběl jsem 40% vyučovacích hodin, jelikož jsem byl i v reprezentaci od U16 až po U20, což znamenalo každý rok tak 3 nebo 4 srazy s reprezentací. Do toho se hrávaly zápasy krom víkendů také v pátek, takže škola se nedala moc zvládat. Odešel jsem tedy do Zlína a hrál tam dva roky za juniory.

Mezi dospělými

Byl jsem sice v juniorce ve Zlíně, ale domluvili mi, že můžu jít hrát za chlapy do HC Rosice, které tou dobou hrály 1.ligu (V Rosicích se hrála 1. liga v době, kdy Kometa Brno prožívala finanční potíže a propad až do třetí nejvyšší ligy – pozn. redakce) , tam jsem poprvé hrál s panem Konečným a taky Nohelem, kteří mě trénovali pak i v Břeclavi.

Poprvé jsem si zahrál za Zlín v 17-ti letech na konci sezóny a pak pár přípravných zápasu další sezónu a myslel si, že už u nich zůstanu, myslím u A-týmu mužů, ale oni mě chtěli poslat znovu do Rosic. Tou dobou jsem už měl možnost jít do USA, tak jsem se rozhodl, že půjdu. Kdyby si mě nechali v A-týmu, asi bych zůstal.

Amerika

V Americe jsem hrál  za juniory rok a půl, chodil do školy, abych pak mohl jít na universitu . Hrál jsem za tým Danville Wings (hrající nejvyšší juniorskou ligu „USHL“ pozn. redakce) a dařilo se. Bydlel jsem u rodiny, a chodil na doučování angličtiny. Po asi roce a půl, když už jsem končil za juniory,  jsem dostal pár nabídek na vysokou školu, ale čekal jsem až dostanu nabídku do nejlepší ligy, (Je jich v Americe asi 5) a já chtěl jít do té nej. Po čase, kdy nabídka stále nepřicházela jsem už dokonce začínal být nervózní, ale nakonec jsem dostal nabídku do Michigan Tech (Michigan Technology Univesity, s týmem Huskies hrající tz. Západní meziuniverzitní hokejovou ligu -“WCHA“ - pozn. Redakce) . jel jsem se tam podívat a líbilo se mi tam, tak jsem tu nabídku vzal a šel hrát právě tam. Tři a půl roku jsem tam chodil do školy a také hrál hokej. Potom jsem šel hrát CHL(central hockey league) v USA, ne tu kanadskou juniorskou, to si dost lidí plete. Hrál jsem za tým Tulsa Oilers skoro dva roky, těsně před koncem sezóny jsem byl vyměněn, ale to už ani nevím kam, bylo to jen na pár zápasů a byl konec sezóny. V Tulsa jsem měl přítelkyni a pak ženu se kterou mám nyní syna(12 let), ale nevydrželo to. Ta liga nebyla tak kvalitní- proto jsem zvažoval odchod zpět do České republiky.

Návrat

Po dvou letech jsem se tedy vrátil. Táta je z Popradu a pořád tam zná dost lidí. Ještě rok před návratem do Tulsa Oilers jsem byl na kempu v Kežmarku, hned za Popradem a pár lidí mě vidělo hrát, takže po návratu z USA jsem šel do Popradu. Žena tam byla se mnou, ale moc se jí tam nelíbilo. Po dvou a půl letech odešla a tou dobou já také skončil v Popradu. Všechny Čechy tenkrát vyhodili, protože se nedařilo a vedení se změnilo.

Chtěl jsem chtěl jít hrát znovu ven, měl jsem domluvenou Francii nebo Itálii, už ani nevím. Nakonec jsem ale neodešel, protože bratr už nehrál hokej, ale rozjel byznys se štěpkou a tak jsem se rozhodl mu pomoct a s tím i hrát za Břeclav, kde jsem dříve s hokejem začínal.

Závěrem

V životě jsem byl ovlivněn mnohými okolnostmi a rozhodovat se bylo mnohdy těžké. Rodiče by prostě měli někdy zariskovat, ale musí taky vědět na co jeho dítě má a nemá.

Já hrával dlouho fotbal a dělal i ostatní sporty, ale stejně pro mě byl hokej vždy to nejlepší. Děti by podle mě měli zkusit všechny sporty, které chtějí.

Já mám ještě dvě holky a obě se naučily dobře bruslit, akorát hokej asi hrát nebudou, tak jsme začali chodit ještě i na tenis, ten by snad mohly alespoň pro zábavu hrát. Jedna má talent, druhá je pracovitější. Která bude ve sportu lepší? To se uvidí...

---

Na závěr jsem se Marka zeptali, kdy má v plánu ukončit hokejovou kariéru. Odpověděl téměř hned a s úsměvem: „Skončit jsem chtěl až vyhrajeme titul, takže jestli to nebude tento rok, tak budu asi pokračovat i příští rok. Uvidíme... „

Vážení čtenáři, toto je hokejový příběh břeclavského obránce s číslem 18 na drese, Marka Dory. Věděli jste jaké hokejové příběhy a osudy se na břeclavském ledě prohánějí?