Bronislav ČÁPEK: „Nejsilnějším zážitkem byly sezóny v Karlových Varech... Po operaci jsem se musel znovu učit chodit... - Poznej Kádr #20 - HC Lvi Břeclav

Hokejový příběh Bronislava Čápka se začal psát po nástupu do první třídy. Pomohla tomu propagace hokeje na základní škole Slovácké. „Do třídy nám přinesli hokejisti náborové lístky. Věděl jsem, že ve vedlejší třídě chodí na hokej Marek Papp a Marek Nešpor, to jsem je ale ještě moc neznal. Doma se to začlo probírat, zda bych mohl začít hrát.“ Tou dobou už mladý sportovec hrál fotbal, ke kterému ho vedl jeho otec, přednost ale nakonec dostal hokej. „První trénink na zimním stadionu byl pro mě zvláštní, do té doby sem bruslil jen na rybníku a myslel si, že pod ledem jsou zamrzlé ryby.“ Popisuje s úsměvem své první zážitky. První tým, za který začal hrát byla Břeclav. „Začal jsem trénovat pod panem trenérem Pappem a Sítkem, který mě naučil hrát do těla.“ V Břeclavi hrál až do šesté třídy, poté jeho kroky směřovaly do Brna. „V sedmé a osmé třídě jsem hostoval na Ytongu Brno.“ Tedy dnešní Kometa. „Důvod odchodu byl stejný jako u jiných hráčů, v Břeclavi jsme pravidelně končili na posledních příčkách. Změnit to měly hokejové třídy, kdy jsme začali chodit na základní školu Kubkovu. Vyučování bylo přizpůsobené hokeji. Zápasy začaly potom vypadat líp ale i tak jsme dokázali prohrát obrovským rozdílem, klidně i 20:0, a tak se taťka rozhodl mě posunout do Komety, kde hrál už Richard Garčic a Adam Boltvan, jen o dvě kategorie níž.“

Poté, v deváté třídě, přišel přestup do o něco vzdálenějšího klubu, kterým byly Karlovy Vary. Právě toto období, kdy se v deváté třídě odstěhoval více než 400 kilometrů od domova, přirovnává Čápek k nejsilnějšímu zážitku. „Silným zážitkem byl celkový pobyt ve Varech, kdy jsem se musel v deváté třídě osamostatnit a spolehnout se sám na sebe. Prvního půl roku to bylo opravdu hodně těžké, bylo mi smutno za domovem a chyběl mi takzvaný mama hotel. Najednou jsem musel řešit věci, které jsem bral jako samozřejmost, ať už šlo o jídlo nebo třeba čisté věci na sebe, které se sami neopraly, když sem je na intru hodil přes židli. Domů jsem se dostal tak dvakrát za rok, na Vánoce a po sezóně. Ale na tesknění nebyl čas, tu sezónu, kdy jsem přišel do Varů, se hrálo ještě na staré plechárně, rok na to pak postavili novou KV arénu. Já měl hrát dorost, ten se rozdělil na mladší a starší a já ročníkově patřil do mladšího.“ Dále si také vybavuje své první pocity v lázeňském městě „Po podpisu hostovacích lístků jsem se měl hlásit na letní přípravu v Karlových Varech pod vedením pana trenéra Václava Eismana. Po první tréninku jsem volal taťkovi, že necejtím nohy a trenér je asi magor který nás chce uštvat k smrti, ten mi jen odvětil, že fňukání a litování nemá rád a tohle je cesta, kterou jsem se vydal a jestli se chci vrátit domů, tak jedině na vlastní pěst. Až po prvním týdnu nám trenér řekl, tohle byl seznamovací a zahřívací týden, teď začínáme trénovat...“ Každou sezónu však tým hrál o špici tabulky, o to větší byl v týmu také tlak. „Po první sezóně si mě zavolalo vedení s tím, že by mě chtěli i na další sezónu. Přechod do staršího dorostu byl náročný, kluci, kteří byli jen o rok starší, mi připadali jako chlapi, kterým je snad třicet roků. Vary měly jako farmu Sokolov. Díky tomu znám snad všechny stadiony extraligy a první ligy v republice.“ Doplňuje Čápek své vzpomínky. V nich také pamatuje na skvělou bilanci v otáčení prohraných zápasů, následnému postupu do play-off, nebo na meziklubové spolupráce. „Bohužel jako jeden z mladších kluků jsem nedostával moc prostoru a pendloval mezi Vary a Sokolovem. Nevím, co se stalo mezi vedením, ale v půlce sezóny nám to zrušili a abych měl herní vytížení, jezdil jsem do Břeclavi. Cesty autobusem byli šílené, hokejová kabela byla větší než já a po pěti hodinové cestě do Brna mě čekala další jízda například do Karviné, Opavy, nebo Přerova kde byli zápasy na dvě lajny, protože jak bylo zvykem, v Břeclavi víc lajn nebylo. Když jsem se vracel do Varů, byl jsem vždy vyčerpaný z cest, ale odměna byla místo v kádru, které šlo do vyřazovacích bojů“ Popisuje pro někoho možná extrémní podmínky a situace, které takto mladý hokejista prožíval. Pokud jste však naplněni takovou vírou a odhodláním, které v sobě může mladý sportovec mít, přenesete se i přes nepohodlné a složitější situace.

V této sezóně vedl břeclavské dorostence trenér Miklík, který měl Bronislava i první sezónu u A-týmu. Čápek byl známý svou hrou do těla, kterou vzpomínal už v dětských letech. „Známá“ je například historka, kdy se trenér ptal jeho dřívějšího i současného spoluhráče Marka Nešpora, kde se takto naučil hrát oslabení. Velice ho překvapila odpověď, že od svého spoluhráče Broni. Stačilo však pár střídání, aby to uznal. „Někdy v zápalu hry jsem dostával tresty, to k tomu ale patří.“ Ve vzpomínkách hokejistů často zůstává také velice specifická část sezóny, kterou je play-off. Také Bronislav Čápek má na vyřazovací boje v nejvyšší mládežnické soutěži své úsměvné vzpomínky. „Pamatuju si, že první zápas jsme hráli doma a já byl hrozně nervózní a nemohl usnout, tehdy mě nenapadlo nic lepšího než jít na diskotéku. Teď, když nad tím přemýšlím, tak to byla fakt blbost, utekl jsem z intru a riskoval tak vyhazov. Pár panáků mě uvolnilo a nervozita opadla. V zápase se mi podařilo bodovat a pomoci k výhře týmu, dnes už bych to ale neudělal...“ Dodává s úsměvem.

Co už ale tak úsměvné není, bylo jeho období přechodu do juniorky. „Přechod do juniorky byl trochu složitý. Po absolvování letní přípravy, která jak bylo zvykem ve Varech, byla extrémní, se začal nepatrně projevovat zdravotní problém, kterému jsem ale nevěnoval moc pozornost a ten se později projevil jako dost vážný.“ Jeho řešením musela být operace, ta už však nedovolovala dál bojovat o místo v hokejovém kádru. „Po operaci jsem ležel týden na Jipce a týden na lůžku v nemocnici, poté následoval měsíc a půl v lázních. To byl ale asi nejhorší zážitek v životě. 19-20ti letý mladý kluk mezi důchodci kteří se courají po lázních jako těla bez duše s výrazem odevzdanosti a smrti v obličeji. To mě motivovalo ke cvičení a návratu na led. Problém byl dostat se z postele natož představa hokeje, nebyl jsem ani schopný si obout boty, V devatenácti letech jsem se učil znovu bruslit jako malej kluk. Bylo to šílený, hlava chtěla ale tělo moc neposlouchalo. Cvičením, disciplínou, kterou mi hokej a Vary dali a taky díky bratrům Sajlerům a lásce k hokeji můžu pokračovat na maximální úrovni, jaké mi tělo dovolí hrát.“ Přibližuje vděk a především odhodlání, díky kterému se do půl roku opět postavil na brusle a dokonce nastoupil do zápasu, což bylo téměř neuvěřitelné. „Ten zápas pro mě ale skončil dřív, a to díky mé blbosti a neuvědomení si že su po operaci. Protihráč dostával puk a nekoukal do hry, situace, která si říká o strom, ten jsem ale bohužel dostal já, protože jsem nebyl dostatečně upevněný a připravený na náraz, který do té doby byl automatický.“ Jako tzv. „druhoročák“ v juniorech dohrál sezónu v Sokolově a poté se vrátil domů. Ještě před zraněním si však v juniorce odbyl premiéru mezi dospělými, a to právě v dresu Sokolova „První start za muže bylo se Sokolovem proti Klášterci, pamatuju si na první kontakt s pukem, kdy obránce vymetl puk našim obranným pásmem a já ho u modré chytal, než jsem se vzpamatoval, viděl sem žlutý dres, jak mě ruluje jejich kapitán, který byl veteránem týmu a mladého zobana jako sem byl já si namazal na prsa. Hra do těla mi nebyla cizí, ale s váhovou kategorii sobě rovnou, hned mi bylo jasné, že musím jezdit s hlavou na hoře a čekat náraz, který bude bolet." Vzpomíná na první puk mezi seniory. Za tuto šanci byl však ve svém věku vděčný.

„Popravdě nevím, jestli bych to tady měl říkat, ale pokud za sebou někoho nemáš tak moc nehraješ, a když si jen na hostování, taky tak podle toho s tebou nakládají... Spíš jako takový strašák pro domácí kluky, a když se zraníš, vymění tě za dalšího v řadě - kus za kus… Z mého ročníku, kteří byli odchovanci Karlových Varů, hraje jen pár kluků... Vyměnili je za borce, kteří tam byli koupeni, aby dělali výsledky...“ Přidává na vážné notě silná slova. Toto téma však potvrdilo spoustu hokejistů, a to třeba i jména jako je David Pastrňák. Poslední dobou se na tuto problematiku, která je v České republice oproti jiným zemím takřka extrémní, začala zaměřovat také veřejnost v čele s českým svazem ledního hokeje...

Zpět ale k hokejové kariéře Bronislava Čápka. Po konci kapitoly v Karlových Varech se na další sezónu podíval za hranice, konkrétně do Senice. „Se Senicí se nám podařilo vyhrát základní část a bojovat o postup do extraligy. Ta nám však utekla po prohře s Popradem.“

Léta v mládeži však začala končit a Čápek se mezi dospělé vrátil do mateřského týmu v Břeclavi, která v té době nastupovala ve druhé lize. „Vrátil jsem se domů a zkusil se dostat do kádru břeclavského týmu, ve kterém jsem za těch pár sezon nedostal moc prostoru a byl jsem moc rád, když se mi ozval Michal Gabriška, že by chtěl založit tým, který by se skládal z kluků, co jsou z Břeclavi.“ Řeč je o aktuálním seniorském týmu, hrajícím třetí ligu. Tou dobou také začal letní přípravu doplňovat sportem na kolečkách, tedy in-line hokejem, ve kterém současný břeclavský A-tým hájil první ligu.

Divoké to měl nejen v životě, ale také na hokejových postech „V Břeclavi jsem začínal na pozici obránce, když jsme hráli ještě mini hokej, jakmile se začlo hrát na celé hřiště, dali mě trenéři na centra. V Brně ze mě udělali křídlo a ve Varech taky, měl sem parametry, abych bral soupeři sílu osobními souboji a clonil gólmanovi ve výhledu před brankovým prostorem, ze kterého se mi dařilo dávat góly a být užitečný pro tým. V Břeclavi ze mě udělal pan trenér Miklík znovu obránce, ale někdy na to zapomenu a vydám se do útoku, za co mě nejvíc kritizuje Libor Kocúr.“ Vysvětluje s úsměvem na tváři.

„Cestu, kterou jsem prošel díky hokeji bych neměnil, získal sem zkušenosti do života, které se mi ne jednou hodily, a ještě i hodí. Hokej ale už hraji jen z lásky. Je mi jasné. že se s ním živit nebudu. Ale než skončím, chtěl bych vyhrát s týmem, který je v Břeclavi ligu, aby Marek Dora mohl ukončit kariéru...

Stálo by za to také zmínit jméno našeho manažera pana Gabrišky, díky kterému vznikl nás tým a jenž zajištuje provoz a organizační chod týmu od první sezóny. Nemá to s námi jednoduché. Kdyby ho nebylo hokej bych už pravděpodobně nehrál.“